„Ale já se přece nesměji, Miriam! Co vás to napadá. Já jsem nevýslovně šťasten, že nejste jako druhé, jež ve všem hledají obvyklou příčinu, a postaví si hlavu i když tu tam — my v takovém případu voláme: Bohu díky! — udá se něco jiného.“
Podala mi ruku:
„A není-li pravda, pane Pernathe, neřeknete už nikdy, že mně — nebo nám — chcete pomoci? Teď, kdy víte, že kdybyste mi pomohl, oloupíte mne o možnost prožíti zázrak?“
Slíbil jsem to. V srdci svém však jsem si sliboval výhradu. V tom se otevřely dveře a Hillel vešel.
Miriam ho objala; pozdravil mne. Srdečně a přátelsky, než opět oním chladným „vy“.
Zdálo se také, že ho tíží lehká únava nebo nejistota. — Či jsem se snad mýlil?
Snad to také zavinilo jen přítmí, jež panovalo ve světnici.
„Přišel jste jistě optat se o radu ve věci, jež se týká oné dámy — — —?“ začal, když nás Miriam nechala o samotě.
Chtěl jsem ho udiveně přerušiti, ale on mi vskočil do řeči:
„Vím to od studenta Charouska. Oslovil jsem ho na ulici, ježto se mi zdál ku podivu změněn. Vyprávěl mi všechno… neb jeho srdce překypovalo. I to mi řekl, že — jste mu dal peníze.“
Díval se na mne pronikavě a nanejvýš podivným způsobem zdůrazňoval každé své slovo. Nechápal jsem však, co tím míníl:
„Zajisté… Tím sprchlo o několik kapek štěstí více s nebe — a — a v tomto případu — to snad
