odpověděla záporně, tu byly náhle radostny a vědomy svého vítězství. — Řekněte mi, pane Pernathe, dovedete chápati taková srdce? To jsem jim přece jen nechtěla prozraditi, že jsem opravdu zažila divy, byt i jen malé — zcela malinké — —“
Miriamin zrak se leskl.
Slyšel jsem v jejím hlase, že se slzami radosti div nezadusila.
„— — ale vy mne pochopíte: často, celé týdny, ba měsíce“ — Miriam mluvila zcela tiše, — „žila jsem jen divem. Když nebylo kouska chleba doma, ale ani kousíčka, tu jsem věděla: teď se přiblížila hodina! — A pak jsem zde seděla a čekala a čekala, až jsem tlukotem srdce ani dýchati nemohla. A — a pak, mne to náhle táhlo ven, letěla jsem dolů, probíhala jsem ulicemi křížem krážem, co nejrychleji, abych zas byla včas doma, dříve než se otec vrátí, a — a — vždy jsem nalezla peníze. Jednou více, po druhé méně, ale vždy tolik, co stačilo k nakoupení nejnutnějších potřeb. Brzo ležel zlatník uprostřed ulice. Viděla jsem z dáli, jak se třpytí a lidé po něm šlapali, po něm sklouzali, ale žádný z nich ho neviděl. - To mne často činilo tak pyšnou, že jsem už ani ven nevycházela, nýbrž jen v kuchyni jsem prohlížela podlahu, jako dítě, nespadly-li tam s nebe peníze, nebo chléb.“
— — Myšlenka jakás projela mi hlavou a radostí nad tím jsem se musel pousmáti.
Zahlédla to.
„Nesmějte se, pane Pernathe,“ prosila. „Věřte mi — já vím — že tyto zázraky porostou a že jednoho dne —“
Upokojil jsem ji.
