mluvím vážně, že nemíním divem to, co pod slovem tím Němci svými brejlemi vidí: zákonitý vzrůst trávy a podobné věci, spíše pravý opak toho — tu byly by mne mé přítelkyně nejraději prohlásily za šílenou. Tomu stálo v cestě pouze to, že jsem dosti hbitá v přemýšlení, že znám hebrejsky i aramejsky, že dovedu čísti Targumim a Midrašim a jiné podobné vedlejší věci.
Konečně nalezly slovo, jež vůbec nic nevyjadřuje: nazvaly mne ‚přepiatou‘.
Když jsem jim pak chtěla vyložiti, že to, co je významno — co je podkladem — v bibli a jiných svatých spisech, že je pro mne zázrakem a pouze to, ne pak předpisy morálky a ethiky, jež mohou býti pouze skrytými cestami, kterými lze se dostati k divu — tu dovedly mi odpovídati jen všedními námitkami, neboť se styděly otevřeně se přiznati, že z náboženských předpisů věří pouze to, co stejně dobře mohlo státi v občanském zákoníku.
Jakmile jen slyšely slovo ‚zázrak‘ nebo ‚div‘, hned jim bylo nevolno. Říkaly, že ztrácejí půdu pod nohami.
Jako by bylo něco krásnějšího, než ztráceti pod nohami půdu!
Můj otec kdysi řekl, že svět je zde proto, abychom ho myšlením zdolali. Pak prý teprve začíná pravý život. — Nevím sice, co tehdy mínil slovem ‚život‘, ale občas cítím, že jednoho dne se jaksi ‚probudím‘. Třeba že si nedovedu představiti, do jakého stavu se to probudím. Ale myslím si vždy, že tomu musí předcházeti divy a zázraky.
,Zažila jsi už nějaké, že stále na ně čekáš? — ptávaly se mne často mé přítelkyně. A když jsem
