ani neškodilo, avšak,“ přemýšlel chvíli, „avšak mnohdy si tím jen sami sobě i jiným způsobujeme hoře. Pomáhati není tak velice snadné, jak si to, milý příteli, představujete! Pak by bylo velice, velice snadno spasiti svět. - Nebo tomu snad nevěříte?“
„Což vy sám nedáváte chudým? Často vše, co máte, Hillele?“ ptal jsem se.
Zavrtěl hlavou a usmál se:
„Mně se zdá, že se z vás stal přes noc talmudista, že otázku zodpovídáte opět otázkou. Pak je ovšem těžko se příti.“
Zarazil se, abych mu na to odpověděl, ale já mu opět nerozuměl, nač vlastně čeká.
„Ostatně, vraťme se k věci,“ řekl pojednou změněným tonem. „Nemyslím, že by vaší chráněnce — oné dámě — hrozilo okamžité nebezpečí. Nechte věci se vyvinouti. Praví se sice: ‚Rozumný muž předchází událostem,‘ ale mně se zdá, že ještě rozumnější prostě vyčkává a je na vše připraven.
Snad se naskytne příležitost, že se Aaron Wassertrum se mnou sejde, ale pak to musí vyjíti od něho — já neučiním kroku. On musí sem přijíti. Ať k vám, či ke mně, to je lhostejno — pak si s ním promluvím. Jeho věcí bude ovšem, jak se rozhodne, zda poslechne mé rady, či ne. Já si myji ruce v nevinnosti.“
Pokoušel jsem se úzkostně čísti v jeho tváři. Tak chladně a obzvlášť hrozivě ještě nikdy nemluvil.
Ale za tímto černým; hluboce zapadlým okem spala propast.
„Jakási skleněná zeď je mezi ním a námi,“ napadla mne v té chvili Miriamina slova.
