Připadal mi jako lidský pavouk, jenž cítí nejjemnější dotknutí se jeho sítě, byť se i tvářil zcela lhostejným a nevšímavým.
A z čeho asi žije? Nač myslí a co je jeho cílem!
Nevěděl jsem to.
Na zdích jeho krámku visí nezměnitelně den ze dne, rok od roku tytéž mrtvé, bezcenné věci.
Se zavřenýma očima mohl bych je nakresliti: zde promačknutá plechová trubka bez klapek, zežloutlý obraz na papír malovaný, s vojáky tak podivně sestavenými. Pak guirlanda zrezavělých ostruh na plesnivějícím koženém řemeni a jiné napolo shnilé haraburdí.
A vpředu na podlaze, hustě vedle sebe, takže nikdo nemohl překročiti práh krámečku, nahromaděna řada kulatých železných plátů s plotny.
Všech těchto věcí neubývalo, nepřibývalo a zůstal-li tu a tam skutečně někdo z mimojdoucích před krámkem státi a ptal-li se po ceně toho či onoho, tu býval vetešník zachvácen prudkým hněvem.
Způsobem, úžas budícím, zvedl pak svůj svislý zaječí pysk a vychrlil podrážděně cosi nesrozumitelného chroptivým a překotným basem — takže kupci zašla chuť dále se ptáti a zastrašen šel raději dále svou cestou.
Pohled Aarona Wassertruma sklouzl bleskurychle s mých očí a spočinul teď s napjatým zájmem na holé zdi vedlejšího domu, jež přiléhala k mému domu.
Co tam asi vidí?
Vedlejší dům přece je do Hampejzské ulice obrácen
