zadní stěnou a jeho okna vedou do dvora! Jen jedno jediné je obráceno na ulici.
Zdálo se, že do místností, jež sousedí a jsou položeny ve stejné výši s mým pokojíkem — myslím, že patří k nějakému křivolakému atelieru — vešel právě někdo, neboť skrze zeď jsem náhle slyšel mluviti mužský a ženský hlas.
Ale to přece nemohl vetešník zdola zpozorovati!
Před mými dveřmi se někdo pohyboval; uhodl jsem: je to stále ještě Rosina, jež stojí venku v přítmí, čekajíc v smyslné touze, že snad ji přece k sobě zavolám.
A dole, o půl patra níže, číhá zďobaný výrostek Lojza na schodech se zatajeným dechem, otevru-li své dveře a já až nahoru cítím takřka dech jeho nenávisti a jeho zpěněné žárlivosti.
On se bojí přijíti blíže a býti Rosinou zpozorován. On ví, že je na ní závislý, jako hladový vlk na svém hlídači, a přece by nejraději vyskočil a beze smyslů popustil uzdu svému vzteku! — — —
Posadil jsem se k svému pracovnímu stolku a vyndal jsem své pincetty a rydla.
Než práce se mi nedařila, má ruka nebyla dosti klidnou, abych mohl opravovati ony jemné japonské rytiny.
Trudný, ponurý život, jenž tíží tento dům, nepopřává mé mysli klidu; stále a stále vynořují se v ní staré obrazy.
Lojza a jeho dvojenec Jaromír jsou přece jen asi o rok starší Rosiny.
Pamatuji se už jen stěží na jejich otce, jenž se zaměstnával pečením hostií; teď zdá se mi, že se o ně stará nějaká babice.
