že propadnou najisto záhubě, jakmile se vzdají společné opory a oddělí se od druhých.
Rosina je z onoho kmene, jehož rudovlasý typ je ještě odpudivější než typ druhých. Jehož muži jsou úzkoprsí a mají dlouhé, slepičí krky s vystávajícím ohryzkem.
Vše na nich zdá se býti pihovaté a po celý život úpí pod horoucími mukami, tito muži, — a bojují tajně proti svým vášním nepřetržitý, bezvýsledný boj, mučeni jsouce věčnou, protivnou úzkostí o své zdraví.
Nebylo mi jasno, jak jsem mohl Rosinu vůbec považovati za příbuznou vetešníka Wassertruma.
Nikdy jsem ji přece neviděl v blízkosti starého, nikdy jsem nepozoroval, že by druh byl volal druha.
Také byla skoro neustále na našem dvoře, nebo se krčila v tmavých zákoutích a chodbách našeho domu.
Všichni moji spoluobyvatelé jistě ji považují za blízkou příbuznou, nebo aspoň za svěřenku vetešníkovu a přece jsem přesvědčen, že žádný z nich nemá důvodů pro podobnou domněnku.
Chtěl jsem zapuditi myšlenky na Rosinu a díval jsem se se svého pokojíka dolů, do Hampejzské ulice.
Jako by byl Aaron Wassertrum pocítil můj pohled, obrátil náhle svůj obličej ke mně vzhůru.
Svůj ztrnulý, strašný obličej s kulatýma, rybíma očima a s odstávajícím horním rtem, rozpoltěným, jako zaječí pysk.
