Má asi houbovité, bílé maso, jako onen axolotl, jejž jsem před chvíli viděl u ptáčníka v nádržce se salamandry — cítil jsem.
Řasy rudovlasých jsou mi protivny jako řasy králíka.
A otevřel jsem dveře a práskl jimi rychle za sebou.
Ze svého okna mohl jsem viděti vetešníka Aarona Wassertruma, jak stojí před svým krámkem.
Opíral se o dveře tmavého klenutí a uštipoval si klíštkami nehty.
Byla-li rudovlasá Rosina jeho dcerou, nebo jeho neteří? On jí nebyl naprosto podoben.
Mezi obličeji židů, jež den jak den se vynořují v Hampejzské ulici, dovedu zřetelně určiti různé kmeny, jež se stejně nedají blízkým příbuzenstvím jednotlivců setříti, jako se nesmísí olej s vodou. Zde nelze říci: ti tam jsou bratři, nebo otec a syn.
Ten náleží k onomu kmeni, onen zas k jinému, to je vše, co lze vyčísti z tahů obličeje.
Což by dokazovalo, i kdyby Rosina byla podobna vetešníkovi!
Tyto kmeny chovají k sobě navzájem tajný odpor a hnus, jenž dokonce proráží i závory úzké příbuznosti krevní, ale ony dovedou ho udržeti v tajnosti před zevním světem, jako nebezpečné tajemství, jež třeba bděle zachovávati.
Ani jediný neprojeví tento hnus a v tomto souhlasném jednání podobají se nenávisti plným slepcům, kteří chytají se za lano, prosycené špínou: ten oběma pěstma, onen jen s odporem jedním prstem, všichni však posedlí pověrečným strachem,
