vetešníka, opřeného o klenutí krámku, jehož zdi byly ověšeny starým železným haraburdím, rozbitým náčiním, zrezavělými cihličkami a bruslemi, a různými jinými odumřelými věcmi.
A tento obraz měl mučivě jednotvárný ráz, jenž charakterisuje všechny ony dojmy, jež den co den, tak a tak často, jako podomní obchodník překročují práh našeho vnímání; proto také nevyvolal u mne ani zvědavosti ani překvapení.
Byl jsem si toho vědom, že jsem už dlouhou dobu v tomto okolí doma.
I tento pocit nezanechal ve mně žádného hlubšího dojmu přes to, že byl v odporu k tomu, co jsem před krátkou dobou ještě vnímal a jak jsem se sem dostal.
Slyšel jsem patrně, nebo snad jsem někdy četl o podivném srovnání kamene ke kusu tuku a tento nápad se mi pojednou vtíral do hlavy, když jsem po vyšlapaných schodech stoupal k své komůrce a když mi mimochodem napadlo, jak špekovitě vyhlížejí kamenné stupně schodů.
V tom jsem slyšel kroky na schodech nade mnou a když jsem došel ke svým dveřím, viděl jsem, že to byla čtrnáctiletá, rudovlasá Rosina vetešníka Aarona Wassertruma.
Musel jsem jíti těsně kolem ní a ona stála zády k brlení schodů a nahýbala se smyslně zpět.
Špinavýma rukama držela se železné tyče schodiště a tu jsem viděl, jak její bledé, nahé lokty svítily v matném polotemnu schodů.
Vyhnul jsem se jejímu zraku.
Hnusil se mi její vtíravý úsměv a ten voskový obličej houpacího koně.
