Znovu a znovu s bláhovou vytrvalostí tvrdí uminutý hlas v mém nitru — neúnavně jako okenice, kterou vítr v pravidelných pausách ke zdi přiráží —: je tomu zcela jinak; není to naprosto kámen, jenž vyhlíží jako kus tuku.
A nemohu se toho hlasu zbaviti.
Když i stokráte namítám, že to všechno je zcela vedlejším, tu mlčí hlas ten malou chvíli, pak však se zas nepozorovaně vzbudí, a zase tvrdošíjně začíná od počátku: dobře, dobře, máš pravdu, ale přece to není ten kámen, jenž vyhlíží jako kus tuku.
Zvolna zmocňuje se mne nesnesitelný pocit bezradnosti.
Co se dále dělo, nevím. Vzdal jsem se snad dobrovolně odporu, nebo mne snad mé myšlenky přemohly a spoutaly?
Vím pouze, že mé tělo leží v spánku na loži, a že mé smysly se odloučily od těla a nejsou už na ně pranic poutány.
Kdo je teď „já“, chci se náhle ptáti, ale rozpomínám se, že teď už nemám žádného orgánu, jímž bych mohl klásti otázky; pak se obávám, že ten hloupý hlas se znovu probudí a že znovu začne nekonečný výslech o onom kameni a kusu tuku.
A proto se obracím na druhou stranu.
Den.
Pojednou stál jsem v ponurém dvoře a viděl jsem načervenalým obloukem vrat naproti — na druhé straně úzké, špinavé ulice — židovského
