deb, z nichž se dosud žádný nedostal zpět, kdo neměl při sobě talisman. Pověst vypravuje, že se kdysi tři muži spustili do říše temnosti, jeden z nich zešílel, druhý oslepl a jen třetí, rabbi Ben Akiba se zdráv vrátil a vyprávěl, že potkal sám sebe.
Řeknete, už tak mnohý potkal sám sebe, na př. Goethe, obyčejně na mostě nebo na jakékoliv lávce, jež vede s břehu na břeh — často díval se sám sobě do očí a nezešílel.
Ale tehdy to právě bylo jen zrcadlení vlastního vědomí a ne opravdový dvojenec: ne to, co nazýváme ‚Habal Garmin‘ - ‚Dech kostí‘, o němž se dí:
‚Jak sešel do jámy, nezničený, v kostech, tak povstane v den posledního soudu.‘
Hillelův zrak zabodával se stále hloub do mých očí:
„Naše babičky říkají o něm: ,On bydlí vysoko nad zemi v pokoji bez dveří, jen s jedním oknem, z něhož nelze se dorozuměti s lidmi. Kdo ho chce, dovede upoutati a — — — zjemniti, ten bude dobrým přítelem sám sobě.“
Co se pak týče taroků, tu víte stejně dobře, jako já: každému hráči leží karty jinak, kdo však dovede správně užívati trumfů, vyhraje partii. — Ale teď už pojďte, pane Cvaku! Pojďme, jinak vypijete mistru Pernathovi všechno víno — a jemu samému nezbude ničeho!“
