Tíseň.
Bitva sněžných vločků zuřila před mým oknem. Celými pluky hnaly se sněžné hvězdice — maličtí vojáčci v bílých, huňatých pláštích — jedna za druhou před mým oknem — po celé minuty — stále stejným směrem, jako by všechny utíkaly před společným, obzvlášť zlým nepřítelem.
Ale pak se jim pojednou ten šílený útěk zprotivil; zdálo se, že ze záhadných důvodů byly napadeny záchvatem zuřivosti a hned řítily se opět zpět, až jim zdola i shora nově nepřátelské armády vpadly do boku a vše proměnily v nenapravitelný vír.
Zdálo se mi, že uplynuly už celé měsíce od té doby, co jsem — před krátkem — podivných věcí zažil a kdyby denně ke mně nebyly doléhaly stále nové, nabubřelé pověsti o Golemovi, jež opět vše svěže oživily, tu, myslím, byl bych se mohl ve chvílích pochybností podezřívati, že jsem se nalézal v jistém stavu duševní zatemnělosti.
Z pestrých arabesek, jež události kolem mne upředly, probíjelo se křiklavými barvami do popředí to, co Cvak vyprávěl o zavražděni tak zvaného „svobodného zednáře“, jež dosud nebylo objasněno.
Že zďobaného Lojzu uváděli ve spojení s tou věcí, nebylo mi příliš jasno, ač jsem nemohl se sebe setřásti jisté podezření: skoro bezprostředně po tom, kdy Prokop v oné noci mřížovím kanálu prý zaslechl onen příšerný křik, viděli jsme toho mladíka u „Lojzíčka“. Je pravda, nebylo tu žádného podkladu, onen výkřik z podzemí (jenž stejně dobře
