Přeskočit na obsah

Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/122

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Rozumíte tomu, co tím míní?“ obrátil se Cvak ke mně.

Nedal jsem odpovědi a zadržel jsem dech, abych neztratil ani slova z Hillelovy řeči.

Schemajah pak pokračoval:

„Celý život není nic jiného než otázky, stavší se formou a nosící v sobě zárodek odpovědi, a odpovědi, těhotné otázkami. Kdo v tom vidí něco jiného, je blázen.“

Cvak udeřil pěstí do stolu.

„Ano: otázky, jež po každé znějí jinak, a odpovědi, jimž každý jinak rozumí.“

„Na tom právě záleží,“ řekl Hillel vlídně. „Všechny lidi jedinou lžičkou léčiti, je privilegiem jen lékařů. Tázající obdrží tu odpověď, kterou potřebuje: jinak by stvůra nešla cestou své touhy. Myslíte si snad, že naše židovské spisy jen nahodile jsou psány pouze v souhláskách? — Každý si má sám k tomu najítí tajné samohlásky, jež mu podávají smysl, jenž je výlučně jen pro něho určen, nemá-li živé slovo ztuhnouti v mrtvé dogma.“

Loutkář živě odporoval:

„To jsou slova, rabbi, slova! Ať jsem pagát ultimo, jsem-li z toho moudrý.“

Pagát!

To slovo do mne udeřilo jako blesk. Zděšením jsem takřka spadl s židle.

Hillel se vyhnul mému zraku.

„Pagát ultimo? Kdo ví, pane Cvaku, zda se tak opravdu nejmenujete?“ dorážela Hillelova slova k mému sluchu jako ze značné dálky. „Ostatně,