jenž prý obsahuje klíč k pochopení bible a k blaženosti —“
Hillel ho přerušil:
„Jen některé z mnoha klíčů…“
„Dobře, budiž, některé! — tedy, že tento spis je pro svou vzácnost a vysokou cenu zase jen bohatým přístupen? Je prý jen v jediném exempláři, jenž ke všemu ještě je zastrčen v londýnském museu! A k tomu je psán chaldejsky, aramejsky, hebrejsky, nebo bůh sám ví, jak. Měl jsem na příklad já kdy příležitost studovati tyto řeči, nebo se dostati do Londýna?“
„A je pouze tento cíl vřelým přáním vaším a vaší jedinou tužbou?“ zeptal se Hillel s lehkým posměškem.
„Upřímně řečeno — není,“ přiznal se Cvak, poněkud zmateně.
„Pak si nemáte nač stěžovati,“ řekl Hillel suše. „Kdo všemi atomy svého těla nekřičí po duchu, jako ten, jenž se dusí, po vzduchu — ten nemůže přihlížeti k tajemstvím Boha.“
„A přece by měla býti kniha, v níž by byly všechny klíče k záhadám druhého světa, nejen některé,“ problesklo mi hlavou a má ruka pohrávala si automaticky pagátem, jejž jsem měl posud v kapse.
Ale než jsem mohl tuto otázku odíti slovy, už i Cvak sám vyslovil.
Hillel se opět usmál jako sfinx:
„Každá otázka, již člověk může klásti,je zodpověděna v téže chvíli, kdy si ji v duchu představí.“
