jsem opět cestu, kterou jsem včera přišel, přes hromady rozbitých cihel, přes propadlé sklepy, vylezl jsem po zříceninách schodiště a octl jsem se pojednou v průjezdu staré, černé školy, kterou jsem před tím viděl jako ve snách.
Hned zachvátila mne vlna vzpomínek: lavice, inkoustem postříkaně, zdola nahoru, početní sešity, vřískavý zpěv, hoch, jenž ve třídě pustil chrousta, čítanky se smačknutými krajíci chleba s máslem mezi jejich listy, a vůně pomorančové kůry.
Teď jsem to věděl s jistotou: zde jsem byl kdysi jako hoch. — — —
Ale nepopřál jsem si času k dalším myšlenkám a vyrazil jsem ven, domů!
První člověk, jejž jsem v Sanytrové ulici potkal, byl zkřivený, starý žid, s bílými pejzy. Sotva že mne shlédl, hned si zakryl rukama obličej a skuhral židovské modlitby.
Na jeho křik vyběhlo asi množství lidí ze svých děr, neboť za mnou rozlehla se hrozná, nevylíčitelná vřava.
Obrátil jsem se a spatřil jsem hemžící se armádu smrtelně bledých, děsem znetvořených obličejů, jež se za mnou valily.
Udiveně pohlédl jsem na sebe a pochopil jsem: měl jsem stále ještě na sobě ony podivné, středověké šaty a lidé se domýšleli, že vidí Golema…
Rychle jsem zahnul za roh, vběhl jsem do prvního průjezdu a chvatně jsem se sebe strhl zplesnivělé hadry.
Hned na to pádil dav se zdviženými holemi a s uslintanými hubami kolem mne — — —
