Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/114

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Hledal jsem dvanáctku mezi kartami. Zde! Je tomu tak!

Pak opět, polo ve snu, polo vědomě vynořil se přede mnou obraz: zčernalá budova školní, shrbená, nakřivená, mrzutá budova čarodějnic, levé rameno výš, druhé vrostlé do vedlejšího domu — — —

Je nás několik dorostlejších hochů — kdesi je opuštěný sklep — — —

Pak jsem se podíval na sebe — byl jsem opět zmaten: Ten staromódní oděv je mi zcela cizí.

Rachot drkotavé káry mne vystrašil, než když jsem vyhlédl ven: ani živé duše. Jen řeznický pes stojí zamyšleně u nárožního patníku.

Teď! Konečně! Hlasy! Lidské hlasy!

Dvě staré ženy šourají se zvolna ulicí; prostrčím napolo hlavu mříží a volám na ně.

S otevřenými ústy zevlují ke mně do výše a radí se. Když však mne spatřily, vyrazily ječivý výkřik a utekly.

Považovaly mne za Golema — cítil jsem.

Očekával jsem, že dojde k sběhu lidí, jimž vše vysvětlím, ale minula jistě hodina a jen tu a tam pátral zdola opatrně bledý obličej po mně a vždy se smrtelným leknutím zase zmizel.

Měl jsem čekati, až snad po hodinách nebo dokonce až zítra přijdou policisté - „státní šaškové“, jak je Cvak rád nazývával —?

Ne, raději se pokusím vyšetřiti směr podzemních chodeb.

Snad bude teď, za denního světla, vnikati nějaká stopa světelná trhlinami v zdivu?

Sešplhal jsem se po schodech dolů, a nastoupil