Hledal jsem dvanáctku mezi kartami. Zde! Je tomu tak!
Pak opět, polo ve snu, polo vědomě vynořil se přede mnou obraz: zčernalá budova školní, shrbená, nakřivená, mrzutá budova čarodějnic, levé rameno výš, druhé vrostlé do vedlejšího domu — — —
Je nás několik dorostlejších hochů — kdesi je opuštěný sklep — — —
Pak jsem se podíval na sebe — byl jsem opět zmaten: Ten staromódní oděv je mi zcela cizí.
Rachot drkotavé káry mne vystrašil, než když jsem vyhlédl ven: ani živé duše. Jen řeznický pes stojí zamyšleně u nárožního patníku.
Teď! Konečně! Hlasy! Lidské hlasy!
Dvě staré ženy šourají se zvolna ulicí; prostrčím napolo hlavu mříží a volám na ně.
S otevřenými ústy zevlují ke mně do výše a radí se. Když však mne spatřily, vyrazily ječivý výkřik a utekly.
Považovaly mne za Golema — cítil jsem.
Očekával jsem, že dojde k sběhu lidí, jimž vše vysvětlím, ale minula jistě hodina a jen tu a tam pátral zdola opatrně bledý obličej po mně a vždy se smrtelným leknutím zase zmizel.
Měl jsem čekati, až snad po hodinách nebo dokonce až zítra přijdou policisté - „státní šaškové“, jak je Cvak rád nazývával —?
Ne, raději se pokusím vyšetřiti směr podzemních chodeb.
Snad bude teď, za denního světla, vnikati nějaká stopa světelná trhlinami v zdivu?
Sešplhal jsem se po schodech dolů, a nastoupil
