Světlo.
Za dne zaklepal jsem několikráte na dveře Hillelovy; — nedalo mi to pokoje: musel jsem s ním mluviti a zeptati se ho, co znamenají tyto podivné příhody. Ale vždy se mi řeklo, že ještě není doma. Jakmile se prý vrátí z židovské radnice, hned prý mne o tom jeho dcera zpraví.
Podivné děvče vlastně, tahle Miriam!
Typ, jakého jsem dosud neviděl.
Krása, tak cizokrajná, že ji v prvém okamžiku ani řádně nelze chápati, — krása, jež nás činí němými, hledíme-li na ni, a jež budí v nás nevysvětlitelný pocit, jakousi lehkou malomyslnost.
Tato tvář je formována zákony souměrnosti, jež se dle všeho už před staletími ztratily, přemýšlel jsem u sebe, když jsem ji zase v duchu před sebou viděl.
Rozvažoval jsem, jaký drahokam bych musel voliti, kdybych chtěl tuto tvář do gemmy vrýti, abych při tom správně zachoval umělecký výraz: vše se zhroutilo už jen při zevnějších rysech: modročerný lesk vlasu a očí, jenž vše překonával, ať jsem myslil na ten či onen drahokam.
Jak teprve vkouzliti do kameje onu nezemskou štíhlost obličeje, aby působila smyslně a zas vidinově, a neupadnouti při tom do tupého podobenkářství kanonické školy „umění“?
Jen mosaikou dal by se rozřešiti, poznával jsem jasně; ale jaký materiál tu zvoliti? Lidského života bylo k tomu zapotřebí, abych našel, co by bylo vhodno.
