přenocujete; tím snáze, ubíraje se proti větru, zpraví pána svého i na značnou vzdálenosť, blíží li se jim někdo. Nad to jest Vinnetou člověk neobyčejný. Smyslové jeho jsou jako u šelem nad míru bystří, a co nepoví mu zrak, sluch a čich, o tom dovídá se jakýmsi šestým smyslem, jímž honositi mohou se jen lidé, od mladosti v osamělých pustinách žijící. Je to jakési tušení, pud, na který spoléhati může jako na oči.«
»Hm, také mám ho trochu!«
»Já též, ale s Vinnetouem v tomto ohledu měřiti se nemohu. Dále sluší uvážiti, že kůň jeho má střevíce, kdežto Šošonové, budou-li skutečně na cestě, neuznají toho potřebu, by tlumili dupot koní svých.«
»Oho! Budou také opatrnými.«
»Nikoli! Opatrnosť bude se jim zdáti zbytečnou, ano škodlivou, ježto by je zdržovala v jízdě. Počítají na jisto, že čekáte v táboře na své soudruhy.«
»Hm, nezbývá jiného, než ve všem souhlasiti s vámi. Přiznávám se vám upřímně, že prodělal jsem také již ledacos a mnohého chytrého chlapíka důkladně napálil. Proto jsem zkušenosť svou také trochu cenil. Dnes však jest mi před vámi se pokořiti. Vinnetou řekl prve, bychom na slovo uposlechli vašich rozkazův, ustanovil vás tudíž jaksi naším vůdcem, a to mne — upřímně řečeno — přece jen trochu hnětlo. Vynikáte značně nade mne, a rád budoucně podrobím se vašemu velení!«
»Nesouhlasím s vámi. Na prérii mají všichni stejné právo; neosobuji si žádné přednosti.«
»Budiž! Co však, pane, učiníme, potkáme-li vyzvědače?«
»Nu, co myslíte?«
»Propustíme je?«
»Myslíte?«
»Ano. Vždyť nemohou nám přece škoditi. Nežli se vrátí, budeme s prací svou hotovi.«
»Toho jistiti nelze. Propustíme-li je, najdou opuštěné tábořiště a ulitý oheň.«
»A uškodí nám to?«
»Velmi mnoho. Poznají z toho, že jsme odešli zajatcům ku pomoci.«
»Myslíte tak opravdu? Což nemohou se domnívati, že vydali jsme se na další cestu?«
