ač kmen její měl dobrých dvacet centimetrův objemu. Zbraň ta zdála se mu lepší a bezpečnější než puška.
I kráčel ve směru opačném dále.
Old Shatterhand nabyl přesvědčení, že našel, koho hledal. Byl by se dal již poznati, ale že Bob ubíral se přímo k místu, kde Vinnetou stál, a tak očekávati bylo veselé intermezzo, vytrval tiše na svém místě.
Nemýlil se. Negr blížil se naznačenému prve místu. Oba vraníci znamenali jej už z dálky a byli nepokojni. Vinnetou spatřiv černocha, nabyl přesvědčení, že jest blízko přátel; bylť mu Shatterhand sdělil, že s nimi jede také černoch. Očekával klidně příchod jeho.
Jeden z koňů zasupěl. Bob jej slyšel, zarazil se a naslouchal. Nový dusot přesvědčil ho, že někdo nebo něco je na blízku.
»Kdo je tu?« otázal se.
Nikdo mu neodpověděl.
»Bob se ptá, kdo je tu! Neodpoví-li mu, zabije ho massa Bob.«
Opět žádná odpověď. »Nuže, ať zemrou všickni, kdo jsou zde!«
Zdvihnuv klacek postoupil blíže. Kůň Vinnetouův vzepjav se na zadní nohy, zježil hřívu; oči mu hořely. Bob stoje u koně tuze blízko, spatřil pojednou před sebou ohromnou postavu. Jiskřící oči a hrozivý dusot také mu neušly. Málem byl by jej kůň kopytem pohladil, opět k zemi se spouštěje; šťastnou náhodou ho jen od sebe odrazil.
Bob byl sice udatný mladík, nicméně netroufal si podjati se boje s takovýmto nepřítelem. Odhodiv klacek, pádil odtud a křičel z plna hrdla:
»Běda, běda mně! Pomoc, pomoc, pomoc! Chce massa Boba zabiti. Chce massa Boba polknouti! Pomoc, pomoc, pomoc!«
Ti, již dosud seděli u ohně, rychle se vzchopili.
»Co se stalo:« ptal se Davy.
»Velikán, obr, strašidlo, duch nějaký chtěl massa Boba zardousiti.«
»Nesmysl! Kde?«
»Tam, tam u skály je.«
»Jdižiž, černý! Vždyť není strašidel!«
»Massa Bob je viděl.«
Byla to asi nějaká skála zvláštního tvaru.«
»Ne, ne, skála to nebyla!«
»Nebo strom.«
»Ani skála, ani strom! Je to živé!«
