sníženina jen nízkými vypnulinami, ale na straně západní přiléhala k ní značná výšina, která — jak se zdálo — pokryta byla hojně křovím a stromovím. Snad bylo tu někdy jezero. Půda pokryta byla hezky vysoko neúrodným pískem a byla jen spoře travou porostlá.
Vohkadeh, nerozmýšleje se dlouho, pobídl svého koně do písku a zaměřil přímo ke vzpomenuté vysočině.
»Jaká je to krajina?« tázal se tlustý Jemmy. »Neznám jí.«
»Bojovníci Šošonští říkají místu tomuto Pa-are-pap,« odvětil Indián.
»Jezero Krvavé? Ó běda! Kéž nesetkali bychom se tu se Šošony!«
»Proč?« vyzvídal Martin Francis.
»Byli bychom ztraceni. Zde přepadli jednou běloši tlupu Indiánův a bez příčiny do posledního muže ji pobili. Ač od té doby uplynulo již pět let, bez milosti zabili by soukmenovci zavražděných každého bělocha, který upadl by v moc jejich. Krev zabitých volá o pomstu.«
»Myslíte, sire, že jsou Šošonové na blízku?«
»Nemyslím. Slyšel jsem, že zdržují se nyní daleko na severu u Mussešel-Riveru v Montaně. Je-li to pravda, jsme jisti před nimi. Vohkadeh nám poví, odtáhli-li snad již k jihu.«
.jpg)
Indián zaslechl ta slova. Odpověděl:
»Když před sedmi dny jel tudy Vohkadeh, nebylo v okolí ni jediného Šošona. Jen Arapahuové tábořili tam, kde vzniká řeka, jíž běloši Tongne říkají.«
»Jsme tedy jisti před nimi. Ostatně je krajina tato rovinatá, že na míli uvidíme každého jezdce nebo chodce, a tedy v čas ještě učinili, bychom svá opatření. Ku předu tedy!«
