přišel do prérií, vyhledal neprodleně svého rudého bratra. Oba zachránili si mnohokráte život, oba vzájemně se poučovali, a každý z nich hned obětoval by život, kdyby druhý toho žádal. Více než desetkrát stáli oba proti mnoha, mnoha nepřátelům; často pronásledoval je i celý kmen; sevřeli je mocní zástupové, ale jsou-li pohromadě, nebojí se žádného nepřítele, ba ani velkého počtu nepřátel. Nikdo dosud nedovedl jich přemoci. A od těch čas, co Vinnetou nalezl svého bratra Old Shatterhanda, poznal, že veliký duch je láska, že dobrý náš Manitou smutně zahaluje si tvář, když synové jeho vzájemně se rozsápávají. Stvořitel země vyslal svého syna Ježíše, aby oznámil jeho bílým i rudým dětem, že pokoj býti má ve všech zemích. Tomahavk jest zakopati a kouřiti z kalumetu na smíření na všech místech, u všech kmenův. Náčelník Šošonův toho hned nepochopí; ale chce-li všeho se dověděti, nechť sám promluví s Old Shatterhandem. Vinnetou není s takové řeči, ale on jezdí od severu k jihu, od východu k západu, od kmene ku kmeni, aby příkladem svým poučoval i ukázal, že rudé a bílé děti velikého ducha v míru a lásce vedle sebe bydleti mohou, jen když chtějí. Až naučí se rudí mužové žiti mezi sebou svorně, potom si jich běloši budou vážiti, potom budou míti dosti síly, aby vyhostili bratrovraždu ze svých zemí. Černý Jelen, náčelník Šošonův, nechť přemýšlí o mých slovech. Opustím ho!«
Pobodl svého koně a držel se po všechnu jízdu opět v přiměřené vzdálenosti před ostatními Indiány.
Co dříve Vinnetou předpověděl, že totiž nenaleznou nikde pastvy pro koně, splnilo se také. Země byla kamenita a neúrodna. Celkem byla to rovina, přerývaná jen častými sníženinami a příkopy, jež přes tu chvíli nutily jezdce k bezúčelným zajížďkám. Slunce náramně pálilo. Ježto nebyla vyloučena možnosť, že zítra využitkovati jim bude všech sil koňův, musili jich dnes šetřiti. Z té příčiny jeli krokem a zvolna jen blížili se ke vzpomenutým výšinám na západě.
Tak uplynulo dopoledne a větší čásť odpoledne. Slunce sklánělo se již k západu, když dosáhli východní paty hor Ohnivých děr.
Skalnatá půda ustoupila travnaté, a když potom země víc a více se zdvihala, ukázal se tu a tam malý potůček, na jehož březích chladivým vánkem křoviny se kolébaly.
Vinnetou zaměřil do údolí, jež v pravém úhlu prorývalo vrchy.
