»Tedy je Vohkadeh zbabělcem! Bojí se. Má odvahu jednati špatně, ale aby doznal toho, k tomu nedostává se mu zmužilosti. Vohkadeh přes mládí své je baba, která úzkosti kvílí, štípla-li ji moucha!«
Náčelník dobře znal tohoto muže. Slova jeho neminula se účinku.
Indián nesnese názvu zbabělec, aby hned neukázal, že dosti je zmužilým. Uvyklý jsa od maličkosti nedostatku, namáhání a všelikým bolestem, nebojí se smrti. Je přesvědčen, že hned po smrti dostane se do věčných lovišť. Byl-li zbabělcem nazván, bývá vždy hotov dokázati opak toho, byť i život svůj nasadil. Tak i Vohkadeh. Sotva náčelník nadávku vyřkl, odpověděl mladík chutě:
»Usmrtil jsem bílého bůvola. Všichni Ogallallové to vědí!«
»Ale nikdo z nich u toho nebyl. Nikdo neviděl, že zabil jsi jej opravdu. Ze přinesl jsi jeho kůži, víme; ostatně nic!«
»Což dává bůvol kůži svou dobrovolně?«
»Nikoli! Ale pošel-li, leží na prérii. Vohkadeh k tomu přijde, stáhne mu kůži, přinese ji domů a řekne pak, že jej usmrtil. Bůvol zatím sám scepeněl.«
»To je lež!« zvolal Vohkadeh v největším rozhorlení nad novou touto urážkou. Pošlý bůvol neleží na prérii. Supové a vlci stepní, sežerou ho!«
»A takovým vlkem jsi ty!«
»Uf!« vzkřikl Vohkadeh trhaje řemeny. »Kéž nejsem spoután, ukázal bych ti, jsem-li divokým vlkem stepním anebo ne!«
»Ukázal jsi to již. Jsi zbabělcem, neboť bojíš se pověděti pravdu!«
»Nezapíral jsem z úzkosti.«
»A proč tedy?«
»Z ohledu na ubožáky, kteří jsou v rukou vašich.«
»Uf! Tedy doznáváš, že jsi vinen?«
»Ano!«
»Nuže vypravuj, co’s učinil!«
»Co bych vypravoval? K tomu postačí několik slov. Spěchal jsem do vigvamu medvědobijcova, abych pověděl, že byl od vás zajat. Potom vydali jsme se na cestu, abychom jej osvobodili.«
»Kdo?«
»Nás pět. Syn lovce medvědův, Jemmy, Davy, Frank a Vohkadeh.«
»Nikdo jiný?«
»Nikdo.«
