»Tedy zamiloval si Vohkadeh velmi bledouše?«
»Ano! Jediný z nich větší má cenu než sto Sioux-Ogallallův.«
Náčelník rozhlédl se kolem, raduje se z dojmu, jaký poslední slova mladého Indiána učinila na Ogallally. Potom se otázal:
»Víš, čeho dopustil jsi se slovy svými?«
»Ano! Usmrtíte mne.«
»Ale za hrozných muk!«
»Nebojím se jich.«
»Nechť začnou hned. Přiveďte sem syna lovce medvědův!«
Old Shatterhand viděl, že přivedli tam i Martina a postavili ho vedle Vohkadeha.
»Slyšel a rozuměl jsi, co řekl Vohkadeh?« tázal se náčelník.
»Ano,« odvětil Martin klidně.
»Došel pro vás, abyste osvobodili zajatce. Pět myší vytáhlo, aby sežralo padesát medvědův! Hlouposť zničila rozum váš, nechť zničí vás tedy docela. Umřete!«
»Víme to!« usmál se Martin. »Nikdo nežije věčně!«
Náčelník nerozuměl mu hned, ale pochopiv smysl slov jeho, odpověděl:
»Myslím, že umřete naší rukou!«
»Věřím, že je to váš úmysl!«
»Čemu teď jen věříš, poznáš velmi brzo jako skutečnosť. Doufáte snad ještě, že naskytne se vám příležitost k útěku? Tomu předejdeme. Umřete ještě dnes, teď, hned!«
Pohleděl ostře na oba odsouzence, aby se přesvědčil, jaký účinek měla slova jeho. Vohkadeh tvářil se, jakoby jich ani neslyšel, ale líce Martinovo změnilo barvu, ačkoli namáhal se co nejvíce, aby ukryl leknutí své.
»Těžký Mokasin vidí, že jste dobrými přátely,« pokračoval náčelník. »Udělá vám tedy potěšení, že umřete společně.«
Domníval se, že rozmnoží ještě zděšení jejich. Ale Vohkadeh pravil, vesele se usmívaje:
»Jsi lepším, než jsem myslil. Smrti se nebojím. Umru-li se svým bílým přítelem, bude mi smrť i sladkou.«
»Sladkou?« posmíval se náčelník, »ano, sladkou vám bude. Užijete její sladkosti pomalu, až na dno. A ježto vaše láska tak řídká je, odeberete se do věčných lovišť způsobem zvláštním, nevídaným!«
