Stojíme na velmi tenké kůře, která zakrývá strašné ty hlubiny zemské jako lehounká, papíru podobná látka hnízda vosího.
Rovněž běda tomu, kdo vzpomenuté bahno má za látku, jež by ho unesla. Vypadá sice jako rašeliniště, které přece přejíti lze, ale drží ji toliko sopečné páry jako pěnu, jež plove a pohybuje se po vodě, ve které vaří se maso.
Všude pod nohama půda povoluje, a šlepěje hned plní se hustou žlutězelenou, smrdutou tekutinou.
Všude to šumí, vře, klokotá, píská, syčí, hučí a sténá. Obrovské prameny vody a kusy bahna lítají vůkol. Hodíme-li do takového proměnlivého otvoru těžký kámen, zdá se, že urazili jsme tím všechny duchy podzemní. Vody i bahna zmocní se strašné, opravdu ďábelské rozčilení, vystupují, přelévají se, jakoby zločince ve hroznou stáhnouti chtěly záhubu.
Voda čarodějných těch kotlů je rozmanitě zbarvena, bílá, červená azurově modrá, někdy také čistá jako sklo. Ve výši viděti je veliké bílé, jakoby hedvábné niti, nebo hustý, olověný sliz, který každý ponořený předmět za několik minut tlustě pokryje, tvrdna v pevnou, trvanlivou, skoro nezničitelnou látku.
Přihází se také, že voda takové ohnivé díry mění se v nejkrásnější barvě zelené. Náhle otevrou se po stranách malé ventily, a jimi řinou se proudy vody, které zelená tekutina zbarvila všemi barvami duhovými.
Člověk zvolal by tu přes tu chvíli slova největšího obdivu, kdyby vše to nebylo tak příšerné, přímo pekelné.
Při této řece Ohnivých děr stanul tedy Old Shatterhand se svými bojovníky. Poslednější chtěli vyjíti z lesa, ale vůdce zdržel je hlasitým vzkřiknutím. Ukázal na protější břeh řeky, a tu ovšem nahlédli, že prospěšnějším bude, zůstanou-li nyní ještě v úkrytu lesním.
Údolí bylo tam snad jen anglickou míli široké. Nad místem, kde Old Shatterhand stál, sblížily se břehy tou měrou, že řeka měla sotva místa, by protlačila jimi špinavě zbarvené, potutelně třpytivé své vlny. Níže jevil se týž obraz. Vzdálenosť mezi oběma nížinami neměřila více než anglickou míli.
Řeka, jejíž voda od pramenu do ní se vlévajících teplá jest, že usmrcuje každý zvířecí život, šuměla podle stráně, na které zastavil se Old Shatterhand. Stráň ta, jak již praveno, porostlá byla lesem; skláněla se sice dosti příkře, nicméně byla schůdnou. Protější však stráň zdvihala se
