»Nikdo ti jich nevezme,« odpověděl náčelník. »Ty sám je odložíš. Neučiníš-li tak, dostaneš kulku.«
»Mám dvě kule ve své pušce!«
To řka udeřil rukou na pažbu své zbraně.
»Vohkadeh odcházeje od nás neměl zbraně. Odkud má tuto flintu? Běloši mu ji darovali, a ti rozdávají jen tenkrát něco, plyne-li jim z toho užitek. Vohkadeh prokázal jim tedy nějakou službu, nikoli oni jemu. Vohkadeh je Mandan, jeho matka nebyla z rodu Siouxuv. Kdo z těchto udatných bojovníků přimiouvati se chce za něho, prve než sám odpoví na mou žalobu?«
Nikdo se nehýbal. Těžký Mokasin vítězoslavně pohleděv na mladíka, velel:
»Sestup tedy s koně a odlož své zbraně! Budeš se hájiti, a potom teprve prohlásíme rozsudek. Odporem svým dokazuješ jenom, že nejsi nevinen.«
Vohkadeh dobře nahlédl již, že jest mu se podrobiti. Zdráhal s dosud, aby učinil dojem na ty, již nebyli nakloněni náčelníkovi.
»Smýšlíš-li takto, podrobím se,« pravil. »Věc má je spravedliva. Klidně hledím vašemu soudu vstříc a vzdávám se vám tedy.«
Sestoupiv složil zbraně své k nohám náčelníkovým. Ten pošeptal cosi nejblíže stojícím, kteří hned vytáhli řemeny, aby svázali Vohkadeha.
»Uf!« zvolal mladík zlostně. »Řekl jsem, že dávám vám dovolení i k tomu?«
»Dovolení takové beru si sám,« odpověděl náčelník. »Svažte jej a odvlecte tam do rohu, by ležel tam sám a nemohl mluviti s ostatními bledouši!«
Co pomohl by tu odpor? Zhoršil by jen postavení jeho, proto cele oddal se Vohkadeh ve svůj osud. Svázavše jej na rukou i nohou, že nemohl se hnouti, odnesli ho Indiáni do kouta. Aby však nezachtělo se mu svobody, posadili se dva Siouxové vedle něho.
Starý jeden vojín, předstoupiv před náčelníka, pravil mu:
»Mnohem více zim přešlo přes mou hlavu nežli přes tvou; nehněvej se tedy, táži-li se, máš-li opravdu příčinu prohlašovati Vohkadeha zrádcem?«
»Odpovím ti, že jsi nejstarší z mých bojovníkův. Nemám vlastně jiné příčiny kromě té, že jeden ze zajatých bledoušův, totiž nejmladší, tuto vzadu ležícímu lovci medvědů nápadně jest podoben.«
