Přeskočit na obsah

Stránka:MAY, Karl - Syn lovce medvědův.djvu/162

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

»Vrátíme se ke kaňonu, ale nikoli po této stopě, nýbrž zatočíme se stranou tamhle do lesa. Nuže, za mnou!«

Stráně hřbetu horského, v němž soutka se prohýbala, neměly svahu tuze náhlého, nebylo tedy příliš těžko vylézti na ně. Old Shatterhand jel napřed hezký kus stranou, potom zahnul k východu kaňonu. Když zastavil koně svého, stála družina jeho rovnoběžně s koncem rokliny právě v polovici stráně. Odtamtud bylo lze dostati se za několik vteřin dolů i s koněm a obsaditi východ.

Jezdci sestoupivše s koní, uvázali je ke stromům, sami pak dle vůle pohodlně skupili se na měkkém mechu. Běloši ovšem všichni nejdříve se sešli k sobě. K nim přidružil se toliko Vohkadeh; ze Šošonů nikdo v bezprostřední sousedství jejich se neodvážil.

»Budeme tu čekati dlouho?« prohodil Jemmy.

»To lze vypočítati skoro přesně,« odpověděl vůdce. »Upsárokové za svítání zajisté pátrali po svých vyzvědačích. Nežli objeví, co se jim přihodilo, uplynou aspoň dvě hodiny. Dorazivše pak tam, kde jsme mrtvoly pohřbili, otevrou a prohledají hroby. Počítejme, že bude jim třeba k tomu a k úradě, již potom jistě vykonají, jen hodiny, máme úhrnem již tři hodiny: Cestu od tábora včerejšího až sem vykonali jsme za pět hodin. Pojedou-li nepřátelé právě tak rychle jako my, budou tu za osm hodin od rozednění. Zbývá nám tedy od nynější chvíle asi pět hodin času.«

»Ó jemine! Co počneme jen v dlouhé té době!«

»A vy se ptáte?« vece Hobble Frank. »Pohovoříme si trochu o vědě a umění. Toť nejlepší, co učiniti lze. Věda i umění vzdělávají rozum, ušlechťují srdce, zjemňují mysl a dodávají přirozené povaze pevnosti, jíž nutně třeba, aby nás rozmanité bouře v životě nepovalily. Na umění a vědu pranic nedopustím. Ony jsou můj chléb vezdejší, můj začátek a konec, můj — — brrr! Jaký vlastně je to tu hrozitánský zápach? Zavání tu něco jako hnijící mrtvola, již nedobře zahrabali! Nebo, hm…«

Ohlédnuv se, spatřil za sebou černocha, opřeného o strom, u něhož seděl.

»Jdeš mi hned odtud, ty zpropadený!« spustil na něho. »Kdo ti dovolil přitlačiti se tuhle k mému stromu! Což myslíš, že mám nos z papíru? Chutě odtud a táhni do Afriky! Naše nervy nejsou zvyklé na tvou vůni. Karafiáty, rezeda, pomněnky, to něco jiného. Ale smraďochu i z dálky se vyhnu!«