Při každé mrtvole ležela včera večer puška. Prozkoumali i je, ale seznali toliko, že jsou nabity; ostatně nepozorovali pranic, z čeho souditi dalo by se na původ mrtvých.
»Snad nebyli nám ani nebezpečni,« podotkl dlouhý Davy. »Náhodou jen přišli do krajiny, ve které jsme přenocovali, a ve svém vlastním prospěchu nás pozorovali. V tomto případě byli by zajisté odešli, nám ani neublíživše; litoval bych upřímně smrti jejich.«
Old Shatterhand potřásl hlavou, řka:
»A vy chcete zváti se západozemcem, mistře Davye? Jste-li jím opravdu, můžeme od vás žádati správného myšlení.«
»Myslím, pane, že mám také svých pět smyslův.«
»Opravdu? Budiž, nepochybuji o tom. Ale místo, na němž jsme tábořili, nelze najíti jen náhodou. Tito lidé postupovali po naší stopě.«
»Ani to by ještě nesvědčilo proti nim!«
»O všem! Ale z opatrnosti předem odložili vše, z čeho souditi dalo by se na jejich příbuzenstvo. Toť podezřelé. Měli zbraně, nikoli však náboje. Toť ještě podezřelejší, neboť bez prachu a olova nevzdálí se nižádný Indián od své družiny. Jsou to jistotně zpytáci.«
»Hm, snad neměli ani koní.«
»Že ne? Podívejte se tuhle na ty koženky! Nejsou nohavice na vnitřních stranách odřeny? Od čeho by to bylo, ne-li od jezdění!«
»Snad z doby dřívější.«
Old Shatterhand poklekl a přidržel nos ke kalhotám. Vstávaje opět, pravil:
»Přičichněte si tuhle ke spodkům! Páchnou koninou, která však v pustinách těchto velmi brzy se ztrácí; vsadil bych se, že tito rudoši seděli ještě včera na koních.«
Vohkadeh, stojící až dosud stranou ve slušné vzdálenosti, přistoupil teď blíže, řka:
»Proslulí mužové dovolí zajisté také Vohkadehovi, ač ještě mlád jest a nezkušen, aby náhled svůj pronesl!«
»Mluv jen!« pokynul mu Old Shatterhand přívětivě.
»Vohkadeh nezná sic těchto rudochův, ale zná loveckou košili jednoho.«
Sehnuv se, zdvihl obrubu košile a ukazuje na řez do ní učiněný, vypravoval:
»Vohkadeh vyřízl tuto své znamení, neboť košile měla náležeti jemu.«
