»Aj! Toť prazvláštní shoda. Snad dovíme se nyní ještě něco podrobnějšího.«
»Vohkadeh sice nemůže říci nic určitého, ale domnívá se, že tito mladí bojovníci náležejí k Upsárokům.«
Tak nazývají se Indiáni Vraní.
»Ze které příčiny soudí tak mladý můj bratr?« vyzvídal Old Shatterhand.
»Vohkadeh byl přítomen, když Sioux-Ogallallové okradli Indiány Vraní. Přišli jsme od táhlých vrchův, jimž bledouši Liščí Hřbet říkají, a překročili jsme řeku Seyennu tam, kde strmí vrch Inyankara. Jeli jsme mezi řekou a vrchem; uhnuvše se pak okolo cípu lesa, spatřili jsme mnoho rudých lidí, kteří koupali se ve vodě. Byl parný den. Ogallallové chvíli se radili. Lidé ve vodě se koupající byli Upsárokové, tedy nepřátelé jejich. Rozhodli se, že učiní jim největší hanbu, jež stihnouti může rudého bojovníka — — —«
»U všech všudy!« zvolal Old Shatterhand. »Snad nechtěli jim uloupiti nejposvátnější majetek jejich, kouzelnické vaky?«
»Můj bílý bratr dobře praví.«
»Vím již vše, co chceš říci. Vypravuj jen dále !«
»Sioux-Ogallallové jeli stromovím až tam, kde pásli se koně Upsárokův. Na zemi ležely jejich šaty a zbraně, ale i vaky kouzelnické, jichž nižádný bojovník jinak nesejme s krku. Ogallallové slezli s koňův a plížili se opatrně podle křoví, jež chránilo jich před zraky Upsárokův; krádež zdařila se jim velmi snadno.«
»Což nerozestavili žádných stráží?«
»Nikoli! Netušili, že mohli by se na blízku vyskytnouti nepřátelé. Na zbraně Ogallallové nesáhli, měliť je sami, vzali si jen náboje a některé šatstvo —« Vohkadech se zamlčel na okamžik.
»A potom?« vyzvídal Old Shatterhand.
»Potom,« pokračoval Vohkadeh, »vsedli opět na koně, zmocnili se ořův Upsárokův, pobídli je a uháněli tryskem odtud. Později pustili horší koně a lepší si podrželi. Při dělení kořisti dostalo se Vohkadehovi této košile lovecké. Ale on nechtěje býti zlodějem, vyřízl do ní své znamení a později tajně ji zahodil.«
»Kdy se tak stalo?«
»Dva dni před tím, než vyslali mne Ogallallové jako vyzvědače k Šošonům.«
»Tedy nedávno. O šest dní později vysvobodili tě Jemmy a Davy
