»Stůj, anebo tě zastřelím!
»Nebesa! Proč zastřeliti chcete ubohého massa Boba?«
»Nakazili bychom se, kdybys dotekl se nás. Rychle běž tamhle dolů k vodě a zahoď tam všechen šat; ale pospěš!«
»Šaty zahoditi? Massa Bob aby zahodil pěkný svůj kabát parádní, pěkné kalhoty a vestu?«
»Všecko, všecko! Potom sem zase přijdeš a sedneš si tuhle do vody, aby sahala ti až po krk. Nuže rychle! Čím více otálíš, tím déle bude se tě zápach držeti.«
»Ó, neštěstí! Můj krásný oblek! Massa Bob důkladně jej vypere, potom nebude ho cítiti.«
»Nikoli! Massa Bob hned mne poslechne, nebo zastřelím jej okamžitě. Rychle — jedna — dvě — třřřř — — —!«
A kráčel s pozdviženou puškou k Negrovi.
»Ne, ne, ne!« prosebným hlasem křičel Bob. »Nestříleti! Massa Bob již utíká, rychle, velmi rychle!«
Zmizel v temnu nočním.
Old Shatterhand nebral ovšem vyhrůžku do opravdy, ale věděl, že bude to nejlepší prostředek, aby Negr rychle uposlechl. Brzy vrátil se Bob, posadil se do potoka a bedlivě se myl. Místo mýdla dali mu směs sádla medvědího a popelu, jehož nadbytek veliký byl u ohně.
»Škoda sádla medvědího!« naříkal. »Massa Bob mohl si jím namazati vlasy a udělati si pěkné vrkoče. Massa Bob je hezký chlapík, ale přece není rodilý Nigger, neboť může si plésti dlouhé vrkoče, velmi dlouhé!«
»Myj se, myj!« vysmíval se mu Jemmy. »Nemysli teď na svou krásu, ale na naše nosy!«
Mouřenín páchnul totiž dosud znamenitě, ač zbavil se již svého oděvu a seděl ve vodě.
»Ale,« tázal se, »jak dlouho bude tu massa Bob seděti a se mýti?«
»Dokud zde budeme, tedy až do zítřejšího rána.«
»Toho massa Bob nevydrží!«
»Tedy tě přinutíme, abys to vydržel. Jiná otázka je, vydrží-li to pstruzi, kteří ještě ve vodě zbyli. Nevím sice, mají-li ryby čich, ale je-li tomu tak, nebudou valně potěšeni ze tvé návštěvy.«
»A kdy dovoleno bude massa Bobovi, aby došel si pro svůj oděv a vypral si jej?«
