»Ovšem, že jsem Indiánů nepostřílel, nýbrž toliko je poranil. Ale Indián jest také člověk! Nemohu vůbec pochopiti, proč zabíjel bych člověka, není-li toho nevyhnutelně třeba. Jsem Francouz, nikoli lidožrout!«
»A jsem jím snad já?«
»Hm!« zabručel Jemmy.
»Teď jsi ovšem jiným než druhdy. Tenkráte domníval jsi se, jako mnoho jiných, že třeba rudochy co nejrychleji vyhubiti. K nynějším tvým náhledům jen já jsem tě obrátil. Pozor! Hleď, tamhle černá se něco v trávě!«
To řka zastavil Jemmy svého koně, ukazuje ke skále, podle níž jakási tmavá prouha černala se v trávě.
Také Davy zastaviv mezka, přidržel si ruku nad očima a zkoumav chvíli černé místo, zahovořil:
»Ať sním cent nepečených kulek, není-li to stopa!«
»Souhlasím s tebou! Nechtěl bys věc tu důkladně si prohlédnouti, Davye?«
»Chtěl, nechtěl! Musíme-li, nelze mluviti o chtění. V této staré prérii jest člověk nucen všímati si bedlivě každé stopy. Nám třeba stále věděti, koho máme před sebou a koho za sebou, jinak mohlo by se nám snadno přihoditi, že bychom ráno mrtvi vstávali, ač jsme si večer živi ulehli do trávy. Nuže ku předu!«
Dorazivše ke skalině, zastavili se a znaleckými zraky zkoumali stopu.
»Co tomu říkáš?« otázal se Davy.
»Stopa je to, ovšem!« smál se Jemmy.
»Inu, to také pozoruji. Ale jaká stopa?«
» Koňská.«
»Hm! To pozná malé dítě. Anebo myslíš, že plovala tudy snad velryba?«
»Nikoli, neboť takovou velrybou mohl bys býti jen ty, a o tobě vím přece jistě, žes ode mne se nevzdálil. Ostatně zdá se mi tato stopa velmi podezřelou.«
»A proč?«
»Prve než ti odpovím, prohlédnu si ji důkladně; nemám právě chuti, škoditi si před tebou, starým lišákem.
Skočiv s koně, poklekl ve trávě. Stará jeho herka jakoby měla rozum, sehnula se, očuchávala sešlapanou trávu, tiše odfrkujíc. I mezek blíže přistoupil, pohyboval rychle ocasem i ušima, jakoby stopu pozoroval.
