»Nu?« tázal se po chvíli Davy, jemuž vyšetřování trvalo tuze dlouho. »Je tak důležito?«
»Ano! Jel tudy rudoch!«
»Myslíš-li? To bylo by ovšem nápadné, ježto žádný kmen nemá zde ani svých lovišť ani pastvišť. Proč soudíš, že tudy jel právě Indián?«
»Ze stopy poznávám, že kůň byl po indiánsku vycvičen.«
»A přece mohl na něm seděti běloch!«
»To si také myslím, ale — — ale — —«
Vrtě povážlivě hlavou, sledoval stopu ještě kousek dále. Obrátiv se posléze, volal:
»Pojď za mnou! Kůň nebyl okován, nýbrž bos. Byl také velmi unaven, a přece bylo mu cvalem utíkati. Jezdec měl tedy velmi na spěch.«
Po té slezl i Davy. Co slyšel, bylo zajisté velmi důležito a zasluhovalo bedlivého pozorování. Kráčel tedy za tlustým soudruhem, a obě zvířata následovala za ním, jakoby si myslila, že rozumí se to samo sebou. U Jemmya stanuv, šel s ním podle stopy ještě dále.
»Ty,« vece, »kůň byl opravdu vysílen; klopýtal velmi často. Kdo své zvíře takto hnal, měl k tomu zajisté důležitou příčinu. Buď byl muž ten pronásledován anebo chtěl dosáhnouti cíle svého co nejrychleji.«
»Poslednější bude pravda, prvější ne!«
»A proč?«
»Jak stará je tato stopa?«
»Asi dvě hodiny.«
»Také myslím. Nespatřuji zde ještě stopy pronásledovatelův. Kdo nadejel by si o dvě hodiny, nehnal by zvířete svého až do úpadu. Ostatně je zde tolik skal roztroušeno, že klamati mohl v nich pronásledovatele svého. Či jsi jiného náhledu?«
»Nám dvěma postačil by nadskok dvouminutový, bychom pověsili svému pronásledovateli hodného bulíka na nos. Souhlasím s tebou. Muž chtěl dosáhnouti cíle svého co nejrychleji. Ale kam pospíchal?«
»Zajisté nikoli daleko odtud.«
Davy udiveně pohleděl na Francouze.
»Toť jsi dnes vševědoucím,« doložil.
»K tomu není třeba vševědoucnosti, ale trochu přemýšlení.«
»Opravdu? Přemýšlím o tom také, ale posud marně!«
»U tebe nelze se diviti.«
