Stránka:MAY, Karl - Syn lovce medvědův.djvu/13

»Nuže? Co jest to?«

»Amerika!«

Nevrle pozdvihl Davy dlouhé nohy a mocným úderem do žeber mezkových chladil svou zlosť. Za chvíli řekl:

»Špatný člověk!«

»Kdo?«

»Ty!«

»Aj! Já? Proč?«

»Mstivý!«

»Nikoli! Splácívám jen touže měrou, jakou mně bylo měřeno. Odpovídáš-li mi hloupě, nenahlížím přece, proč měl bych býti duchaplným, když se mne tážeš.«

»Duchaplným? Ó, běda! Ty a duchaplným? Na tobě je tolik masa, že by v těle tvém žádný duch ani neměl místa.«

»Aj, aj! Zapomněl jsi již, co prodělal jsem tam ve starém domově?«

»První třídu gymnasijní? Ano, to vím ještě! Toho vůbec zapomenouti nemohu, denně upozorňuješ mne na to aspoň třicetkrát.«

»Je toho také třeba. Měl bych ti to denně aspoň čtyřicetkrát anebo padesátkrát uvésti na paměť, neboť jsem člověk, před nímž ani s dostatek úcty míti nemůžeš. Ostatně neodbyl jsem toliko jediné třídy!«

»Nikoli, tři.«

»Tedy!«

»Ale na ostatní tvůj rozum nestačil.«

»Tiše! Peníze došly; rozumu měl jsem nad potřebu. Ostatně vím dobře, co jsi prve myslil. Na tuto krajinu nikdy nezapomenu. Víš, tamhle za těmi dvory naučil jsem tebe znáti.«

»Aj! To byl perný den! Všechen prach jsem již vystřílel, a pronásledovali mne Siouxové.^[1] Posléze nemohl jsem dále, a srazili mne k zemi. Večer však přišel jsi ty.«

»Ano, hloupí ti divoši rozdělali oheň, který viděti bylo až v Kanadě. Zpozorovav jej, plížil jsem se k němu. Spatřil jsem pět Siouxův, kteří poutali bělocha. Nevystřílel jsem se jako ty. Dva jsem poranil, že klesli na zemi, ostatní utekli, netušíce, že stojím proti nim samojediný. Tys byl zachráněn.«

»Na svobodě byl jsem ovšem, ale také notně rozzloben na tebe.«

1. Sioux-ové (vysl. Sú), Dakotové, kmen indiánský.