»K ‚Listonoši‘!« volali na něho. »Vezmi Bohumíra sebou!«
»Dnes ne, dnes večer ne!«
»Neodejdeme dříve. Počkáme. Nebo chceš nějakou kočičinu?«
»Ztřeštění chlapi! Nuže tedy, my přijdeme.«
Svolil k tomu jenom proto, protože mu jeho jemnocit radil, aby v nynější chvíli ponechal obě šťastné rodiny samy sobě. Brzy objevil se u dveří se psem, Bohumírem a Turnerstickem, jenž se ovšem pokládal za oprávněna, aby ovace až do dna vyčerpal. Vzali je zase mezi sebe a za zvuků hudby dovedli je k »Listonoši«, jehož veliký, jasně osvětlený sál účastníky pochodňového průvodu sotva pojati mohl.
Co tam pili, zpívali, vypravovali, obdivovali a čemu se posmívali? Hm, to zůstalo po dlouhou dobu tajemstvím účastníků. Teprve za několik neděl šuškalo se tu a onde něco o proslulém Tur-ning-sti-kingovi kuongan ta-fu-tsiang s famosními koncovkami, o skřipci, jenž nikdy nechtěl na nose seděti, o talmičínském mandarinovi, jenž se všemi přítomnými pil na bratrství a přece potom na ně jednotlivě volal »mijnheer tlustý.« Co na tom pravdy, to budou věděti ti, kdož byli při tom. Faktum je, že právě v tom okamžiku, kdy pekař v Humboldtově ulici čerstvě upečené housky za okno kladl, zahnuly kolem rohu Pepřové uličky tři mužské osoby s Novofundlanďanem a po delším řinčení klíče od domu zmizely v domě, v němž měl Methusalem již po dlouhá léta svou »boudu.«
Když se octli v síni, otevřely se dvéře bytu Yekin-liho, jehož všichni obyvatelé byli ještě velice čilí, a obchodník prosil: »Pane Degenfelde, smím ještě tak
