Richard nemohl se déle udržeti. Ještě když Bohumír mluvil, spěchal ke Steinovi se slovy: »Strýčku, milý strýčku, já jsem váš synovec!« a vrhl se mu kolem krku. Strýc stál ustrnule radostným leknutím. Paže visely mu bez vlády dolů.
»Můj synovec — — ty — tys můj synovec?« koktal.
»Ven!« šeptal Degenfeld ostatním, vytlačuje je z pokoje. »Tady jsme nyní zbyteční.«
Zavřel za sebou dvéře. Uvnitř zazněly hlasy strýcův a synovcův, vzlykavě a jásavě zároveň. Na chodbě řekl Bohumír: »Kam půjdeme zatím?«
»Zatím?« odpověděl červenomodrý. O nějakém zatím nemůže býti ani řeči: »Půjdeme spat.«
Šel do své ložnice a ulehl. Ostatní musili volky nevolky následovati jeho příkladu. Ještě neusnul, tu zaklepal někdo na dvéře. Na jeho otázku odpověděl Richardův hlas: »Strýče Methusaleme, máš přijíti k strýci Danielovi.«
»Proč?«
»Chceme dolů do jídelny, máš vypravovat.«
»Kde jsou ostatní?«
»Ty mám také přivésti, šel jsem však nejdříve k tobě.«
»Tak je nech spáti a omluv také mne. Máte právo, aby vás nikdo nevyrušoval, a vždyť můžeš také vypravovat. Zítra je dlouhý den, narozeniny, jež chceme oslaviti. Tu se musím vyspat. Dobrou noc!«
Ráno volal Daniel již z daleka: »Dobré jitro, pane Degenfelde! Dobré jitro, pánové! Již čilí? Těší mne
