dosti světla. Připlížili se až ke dveřím, za nimiž ležel obývací pokoj strýcův. Degenfeld stiskl lehce kliku; dvéře povolily. Ti tři, Methusalem, Bohumír a Richard vešli. Vlevo od nich vedly dvéře do ložnice strýcovy. Dveře byly jenom přivřeny; záře svíček padala skulinou do ložnice. Spatřil to a ptal se čínsky: »Kdo je tu venku?«
Namístě odpovědi zazněl pivní bas Methusalemův: »Co je vlastí Němce?« Bohumír a Richard vpadli zvučně. Ale již po prvních desíti nebo dvanácti taktech jali se sami užasle naslouchati. Nezpívali sami. K jejich třem hlasům připojil se podivuhodný tenor, tenor kovově jasný, tak kulatý a přese všecku jemnost tak zvučný, že se obrátili.
Tu stál za nimi tlustý a zpíval s nimi:
»Je na Rýně, kde réva vzkvétá?
Je na Baltu, kde racek létá?«
Ano, mijnheer uměl zpívati, a jak! Měl hlas a jaký! Methusalem povzbudil ho kynutím a tu dal nyní svému hlasu nikoli již ostýchavě, nýbrž plnou silou zazníti. Byl to skvostný souzvuk.
Když byla píseň skončena, stál strýc mezi dveřmi. Jeho obličej byla jediná veliká otázka. Jeho vrásčité tváře se zardělý a jeho oči zářily rozčilením. Zvolal hlasem chvějícím: »Vy zpíváte tuto skvostnou píseň! Zpíváte německy! Rozumíte tedy také německy! Proč jste mi to dříve neřekli?«
»Abychom vás překvapili,« odpověděl Bohumír zbrkle. »Přinášíme vám toto zastaveníčko k narozeninám a k tomu splnění vašeho zamilovaného přání. Podívejte se na tohoto zvedeného mladíka, toho — — — ó běda! Už ho má! Je konec s mou krásnou řečí!«
