»Nepomýšlíte již vůbec na návrat do vlasti?«
»Ne. Kupce nenajdu. A mám opustiti své dílo a své dělníky?«
»Nemáte příbuzných, jež byste mohl k sobě povolati? Přítomnost jejich by vám vlast aspoň poněkud nahradila.«
»Zajisté. Mám příbuzné a zabýval jsem se již také touže myšlenkou jako vy. Psal jsem také.«
»A přijdou?«
»To nevím, jelikož jsem žádné odpovědi neobdržel. Snad zmizeli.«
»Nu, v Německu není to přece tak snadné.«
»Proč ne? Měl jsem bratra, který byl učitelem. Je zajisté mrtev. Jeho vdova nemohla se svými dětmi býti živa z ubohé pense. Rozešly se tedy, jedno sem a druhé tam a žádné není možno vypátrati. Jsem potrestán za to, že jsem jim po dlouhá léta žádnou zprávu o sobě nepodal.«
»Nu, nesmíme se zcela naděje vzdáti.«
»Zajisté; bude mi však zítra nebo vlastně dnes, jelikož je již po půlnoci, a v jednu hodinu jsem se narodil, šestašedesát let. Tu nezbývá již mnoho času k doufání a čekání. Vaše přítomnost činí mé narozeniny tentokráte dnem skutečné radosti. Oslavíme jej, neboť mám k tomu pokdy. Moji lidé nepracují a dám mezi ně rozděliti jídlo a pití. Spěte nyní blaze a na šťastnou shledanou po probuzení!«
Odešel.
»Ještě před probuzením, ano, ještě před usnutím,« smál se Methusalem tiše za ním.
Čekal ještě čtvrt hodiny, až nastalo v domě úplné
