»Nechtěl byste, prosím, ještě jednu zahráti?«
»Yes.«
Toto »Yes« bylo jediné anglické slovo, o němž určitě věděl, že je správně vyslovuje. Methusalem zbavil ho rozpaků poprosiv Richarda, aby zahrál několik německých písní.
Gymnasista vyhověl tomuto vyzvání, střežil se však velice, aby tyto písně zazpíval. Vždyť strýc nesměl ještě věděti, že jeho hosté jsou mocni němčiny.
Touto poslední skladbou byla veselá nálada znovu podnícena a potrvala tak dlouho, kdy už nikdo, ani tlustý ne, nechtěl píti. T’eu přál si jíti spat a tak byla hostina skončena.
»Ik eet und drink ook niets meer,« pravil tlustý; »maar slapen kan ik ook niet. Ik moet met gij spreken, mijnheer Stein — nebudu také již jisti a piti; ale spáti nemohu také ještě. Musím s vámi mluviti, pane Steine.«
»O čem?« tázal strýc.
»Dat word ik gij zeggen. Gaan wij in mo vertrek — povím vám to. Pojďme do vašeho pokoje!«
»Milerád, přejete-li si toho. Než prosím, abyste tu posečkal až doprovodím ostatní pány!«
Tu napadlo tlustému, že se má zpívati. Slíbil, že bude také zpívati. Proto pravil teď: »Ik kan het ok morgen zeggen. Ik wil met slapen gaan — mohu to říci také zítra. Půjdu s nimi spáti.«
Tak přidružil se k ostatním, jež strýc doprovázel do jejich pokojů. Když vešel s Methusalemem do jeho pokoje, podotkl hostitel: »Byl to velice krásný večer, za který jsem vám díky zavázán. Tak krásných hodin jsem zde dosud nezažil.«
