hledati v něm nejnádhernější tony a kterak je vylouditi. Studoval svůj fagott jako jezdec svého ohyzdného koně, jenž nikoho neposlouchá, stane se však nejvýtečnějším koněm, jakmile se jeho pán do sedla vyšvihne.
Richard hrával s ním často. Znal všecky jeho zamilované kusy, a prve jmenovaný náležel k těm nejlepším. Začal úvod; potom vpadl Bohumír. Foukal melodii známé, vroucí ale všech nároků prosté písně jednoduchým způsobem až do konce. Potom následovala lehká variace; došlo na těžší a potom perlily se tony v šestnáctkách a dvaatřicítkách tak něžně a líbezně, tak čistě a podivuhodně plně, že i nejpřísnější znalec byl by musil doznati, že by byl ani v tomto Bohumírovi ani v jeho starém fagottovém oboe něco podobného nehledal. Byl to výkon skutečně neobyčejný a to na nástroji, jemuž se význam solového nástroje obyčejně upírá.
Posluchači seděli beze slova. Strýc Daniel byl hluboce dojat. Ryze německá melodie, tímto způsobem přednesená, musila na něho, jenž tak velice toužil po vlasti, učiniti dojem neobyčejný. Musil se přemáhati, aby neplakal, a zvolal, když Bohumír skončil a svůj fagott vedle pianina opřel: »Skvostné, skvostné! Děkuji vám velice, pane Jonese! To je německá melodie. Umíte také takové hráti?«
Mluvil anglicky.
»Yes«, odpověděl Bohumír.
»A té jste se naučil v Anglii?«
»Yes.«
»Což hrají a zpívají se tam také německé písně?«
»Yes.«
