»To také doufáme.«
»Ano, mohu vás ujistiti, že vás přijme s otevřenou náručí.«
Potřásl jim rukou a pokračoval potom dále: »Ale kterak vám bylo možno v tomto oděvu až sem proniknouti?«
»Proč by to nebylo možné?«
»Musili jste způsobiti neobyčejný rozruch. Vždyť vaše čapky jsou již ve vlasti nápadné, tím více zde!«
»Nu, to se rozumí, že si nás prohlíželi s velikou pozorností. Někdy nám to bylo obtížné, ale skutečné nepříjemnosti nebo snad škody jsme z toho neměli.«
T’eu jel se svými lidmi zvolna ku předu, patrně aby nevyrušoval při setkání. Ostatní zastavili se u zájezdního hostince; nyní jeli rychle dále. Při tom vysvětloval mu Methusalem příčiny a průběh cesty až po přítomnou chvíli. Když skončil, zvolal inženýr: »Ale vždyť je to hotový román, o němž by se mohla kniha napsati! A, nevykládejte mi to ve zlé, vy všichni jste zcela zvláštní lidé!«
»Pst! Slovo ‚zvláštní‘ je u nás zakázáno. Obsahuje velikou urážku. Ale vy jste to mínil dobře a proto nechci vás vyzvati na souboj. Ano, jsme snad trochu zvláštní, ale přece jen dobří chlapi, jimž zajisté prokážete laskavost, abyste zatím zamlčel, kdo jsou a co tu chtějí?«
»To se rozumí! Neprozradím ničeho. Dejte si však pozor, aby strýc Daniel ničeho neuhodl! Stal se z něho polovičný Yankee, člověk mazaný, který lidi rychle prohlédne.«
