sledovali, a pravil tonem velice uctivým: »Co jsme nyní vyslechli, je patrným důkazem, že ve vlasti skutečně obdivuhodných pánů žijí lidé, kteří vynikají neobyčejně vědomostmi, odvážností a obezřelostí. Co jste učinili, není hodno toliko chvály, nýbrž také obdivu, a důvtip, kterým jste mého zetě zachránili, zavazuje nás k největší vděčnosti. Dáme si všemožnou práci, abychom dokázali svou uznalost a prosíme o milostivé svolení, abychom zítřejší jízdu do Ho-tsching-tingu mohli vykonati ve vaší vznešené společnosti. Shledání členů rodiny vašeho úctyhodného Ye-kin-liho naplnilo nás vřelým účastenstvím, jemuž dávám průchod tím, že vás žádám, abyste nevečeřeli na své útraty, nýbrž byli dnes večer mými hosty. Ihned vykonám přípravy, k tomu potřebné.«
Methusalem činil proti tomu námitky, leč marně. Král žebráků odebral se sám do kuchyně, aby tam udělil své rozkazy.
Během této pausy vyptávali se soudruzi po obsahu rozmluvy, a Degenfeld jim vše sdělil.
Nyní vešel zase T’eu a učinil konec krátké rozmluvě. Za nějakou dobu přišli oba bratři s Hoei-hoeiem. Překypovali díky a nepodařilo se Methusalemovi odmítnouti je poznámkou, že k jejich nynějšímu štěstí nijak nepřispěl. Opojeni blažeností, že se shledali s matkou a se sestrami, nemysleli na nic jiného, také ne na někdejší jmění svého otce. Považovali je za ztracené.
T’eu projevil přání, aby jejich matka a sestry zúčastnily se také večeře, jež měla býti slavnostní hostinou. To byla veliká čest, neboť Číňan z pravidla nejídává s nějakou ženskou osobou. Zároveň byl si
