snad asi šedesát let a měl vzezření velice důstojné, k čemuž přispíval velmi mnoho dlouhý knír, jenž mu po obou stranách v silných pletencích na prsa splýval. Neměl knoflíku na čepici, patrné znamení, že není mandarinem; než jeho zjev vzbuzoval zajisté zrovna takovou úctu jako zjev nějakého vysokého státního úředníka.
S mladistvou lehkostí vyhoupl se ze sedla a kráčel k domovním dveřím, u nichž ho očekával hostinský, hluboce se ukláněje. T’eu nejednal s ním jako s mužem níže postaveným, nýbrž způsobem velice laskavým, vložil, jak se to děje mezi sobě rovnými, jednu ruku do druhé, uklonil se a položil potom obě ruce na ramena hostinského.
Jaká slova byla při tom pronesena, to nemohl student slyšeti. Odstoupil od okna a posadil se se svými soudruhy na lavici, pro hosty určené. Brzy na to vstoupil král žebráků se svými průvodčími.
Hostinský mu již patrně venku řekl že jsou tu vznešení a cizozemští hosté. Bylo to patrno z jeho pohledu, jímž prohlížel přítomné a z hluboké poklony, kterou je pozdravil. Povstali a uklonili se rovněž tak.
»Přicházím, abych u vás ztrávil tuto noc,« pravil k hostinskému. »Jsou volny pokoje, jež obyčejně obýváme?«
»Bohužel ne,« odpověděl tázaný rozpačitě. »Přenechal jsem je těmto milostivým pánům, jelikož jsem nevěděl o vašem příchodu, vznešený ochránče.«
»Budeme tedy spáti v jiných místnostech?«
Tu podotkl Methusalem ochotně: »Tomu nedovolíme. Mocný král chudých a trpících nemá se k vůli
