Methusalem držel se hlavně mohamedána. Příležitostně zeptal se ho, má-li děti a dostal za odpověď: »Ne, neboť nepojal jsem ženy. Přes to vše mám přece rodinu, neboť bydlí u mne příbuzná se svými dvěma dcerami, jež dávají mi zapomenouti, že jsem bezdětný. Muž této paní musil uprchnouti, protože byl zcela nevinně obžalován, že zúčastnil se povstání.«
»Zdá se, že takové případy stávají se v Číně velice zhusta.«
»Bohužel, pane. Koho při takové příležitosti dopadnou na silnici, toho popadnou a odsoudí, aniž by vyšetřovali skutečnou vinu nebo nevinu. A nejbližší příbuzní musí týž trest vytrpěti.«
»Stalo se to také v tomto případě?«
»Ano. Ten muž byl zajisté nevinen; ale nejen on, nýbrž také jeho žena a děti byli uvězněni. Byli dva synové a dvě dcery.«
Tato poslední poznámka vzbudila pozornost Methusalemovu. Vyptával se: »Byla některá z těchto osob usmrcena?«
»Ne. Muž měl přítele, mandarina, který se potají ujal nebohých. Nechal nejprve otce uprchnouti a později, vždy za několik dní, protože to jinak nešlo, také oba syny. Tito měli pak na určitém místě čekati na svou matku a své sestry.«
»Shledali se šťastně s nimi?«
»Bohužel ne. Mandarin narazil na překážky, a hoši nemohli déle čekati. Odešli tedy a zmizeli beze stopy. Když byla později osvobozena matka se svými dcerami a vyhledala pevně stanovené místo, přišla
