»Vypravoval, jakým způsobem unikl nebezpečí?« tázal se Methusalem.
»Ano. Podivně ustrojený mandarin vzal ho do své ochrany.«
»Žádný mandarin, já sám jsem to byl.«
»Ty? Ukáže-li se, že je to pravda, tedy je to dobré pro tebe.«
Dospěli výšiny, odkudž bylo skrze stromy viděti zájezdní hostinec u silnice ležící. Před ním stálo několik vojáků. Spatřili jezdce a spěchali okamžitě za dům volajíce: »Kuei-tse-lai, kuei-tse-lai. Suk tschu-kiü ni-men — Kuei-tse přicházejí, kuei-tse přicházejí. Rychle vyrazte!«
Ostatní přikvapili z domu a běželi v největším spěchu za dům ke svým koním. V nejbližším okamžiku bylo je viděti, jak prchají tryskem a to tím směrem, kterým tito udatní ochránci se svými svěřenci prve přišli.
»Tu platí naši hrdinové patami,« pravil Bohumír. »Kdo ví, spatříme-li je více!«
»Zajisté ztěžka,« mínil Degenfeld. »Štěstí, že nevzali s sebou naše koně a soumary!«
»K tomu si nedopřáli času. Přeji jim zdraví a dlouhé živobytí, nám však vyváznutí z louže, ve které jsme se octli.«
Většina mohamedánských jezdců rozjela se za vojáky. Ostatní zastavili na silnici, aby čekali na náčelníka. Mezi nimi nacházel se také onen mohamedán, jehož Degenfeld zachránil. Když poznal studenta, protlačil se k němu se svým koněm a pravil: »Jsou tito tři
