bylo lze děkovati, že se ještě nacházely v dobrém stavu.
Methusalem vyňal jeden z nich, k čemuž bylo zapotřebí dosti síly, a otevřel jej. Tu zaleskly se malé, podlouhlé zlaté mince. Všecky byly opatřeny úředním razítkem na důkaz, že slitina je provedena dle zákonitých předpisů.
»Chvála bohu!« zvolal Degenfeld, zhluboka si oddychnuv. »Tato část našeho úkolu byla by šťastně rozřešena.«
»To mne těší velice!« doložil Richard. »Ye-kin-li měl jenom velice nepatrný závodní kapitál; tyto peníze přijdou mu nyní velice vhod.«
»To si myslím, že přijdou vhod!« mínil Bohumír. »Mně, kdybych je měl, přišly by také vhod. Co nejrychleji dal bych své oboe a sebe sama pozlatiti a zbytek bych potom uložil v Zacherlinu a naložených sledích. Ale takhle musím se bez pozlacení dále vléci skromným svým bytím. Co má se nyní státi? Naložíme ty pytle, abychom je odnesli do hostince?«
»Ne,« odpověděl Methusalem. »Necháme je tu ležeti.«
»Ležeti? Máte rozum? To by ani šibal neudělal, neřku-li já!«
»A přece nemůžeme nic jiného. Přesvědčili jsme se, že peníze jsou tu. To stačí. Vléci je s sebou nemůžeme však, jelikož nevíme, v jakých poměrech se ještě octneme. Ukryjeme je zase a zařídíme to později tak, aby nás zpáteční cesta tady kolem vedla! Potom vezmeme oba pytle s sebou.«
