Sestoupil níže a našel strom i kořen, pod nímž jal se hrabati svým nožem. Již za malou chvíli vyhrabal Tscha-dse, který byl sice silně zrezavělý, ale ještě pevný.
Oba ostatní naslouchali a přihlíželi až dosud tiše, ale plni nedočkavosti. Nyní zeptal se Bohumír: »A kde má býti poklad zahrabán?«
»Tam v té budově. Domnívám se, že to bylo pohřebiště nějakého zbožného mohamedána, tedy tak řečený marabu, neboť Ye-kin-li vyhrabal lidské kosti, jež byly již téměř docela setlelé, aby našel místo pro své peníze, a hodil je tady dole do vody. V této krajině nachází se mnoho vyznavačů islámu a bývalo jich dříve ještě více. Pojďte se mnou do mausolea!«
Vlezli dovnitř. Prostor byl tak vysoký, že mohli v něm státi zpříma, a podlaha byla pokryta otesanými kameny, jež těsně k sobě přiléhaly. Methusalem nahlédl do svého plánu a řekl potom: »Musíme odstraniti těch šest kamenů, které tvoří dohromady obdélník. Potom se ukáže, je-li tu ještě zlato a stříbro, o čemž ostatně více nepochybuji.«
Kameny byly tak těsně stmeleny, že to dalo dosti namáhání, než byl první vyňat; když se tak stalo, bylo možno ostatní bez namáhání odstraniti. Podložka záležela z pevné země, již Methusalem vykopával.
Všem třem bylo skutečně kolem srdce jako lidem, kteří poklady hledají. Pociťovali jakýsi druh zimničního rozčilení, jež rostlo tím více, čím hlouběji vnikal nůž do země. Konečně, konečně objevily se dva předměty, jež nepatřily do země, totiž dva kožené pytle, které byly lakovány. Jenom této poslednější okolnosti
