na západ, třeba jíti čtyřicet kroků, abychom přišli k takzvané Hoei-hoei-keu (mohamedánské rokli), kde má státi Ku-tsiang (zbytek zdi), kterou musíme nyní hledati, neboť přesně od ní musíme sestoupiti přímo do údolí, abychom našli Lao-hoei-hoei-miao (chrám mohamedánský), o nějž se jedná.«
Kráčeli naznačeným směrem a došli na pokraj údolí, přes něž vedl po pravé jejich ruce ve vzdálenosti asi čtyř set kroků zmíněný již kamenný most o jediném oblouku. Tu, kde dospěli okraje údolí, vyčnívalo z měkké půdy několik napolo zvěralých kamenů. To byl zbytek zdi, od níž sestupovali dolů.
Ještě nedospěli dna rokle a potoka tam tekoucího, když narazili na staré, zvláštní zdivo, jež bylo křovím a vysokým kapradím tak obklopeno, že nebylo možno z dáli je ani spozorovati. Zeď tvořila kruh, jenž neměl více než deset stop v průměru, Střecha, již bylo možno rukou dosáhnouti, byla proti čínskému slohu z kamene a klenutá, a vchod tak úzký, že bylo nutno se hodně přikrčiti. Budova měla polokruhovitý tvar chýše kafferské nebo hottentottské a nemohla nikdy býti mohamedánským chrámem, t. j. Li-pai-sse, jak se nazývají v Číně mešity.
»Jsme na místě,« pravil Methusalem, »a podíváme se nejdříve po Tscha-dse, jejž Ye-kin-li zde zahrabal. Tscha-dse je dlouhý, silný nůž, jímž se třísky řezají. Z takového nože záležela jediná zbraň, již měl obchodník při sobě. Pomocí ní mohl vyhrabati jámu, do níž své peníze ukryl, a aby měl tento nástroj později hned po ruce, zahrabal jej na místě, které nachází se zrovna deset kroků od těchto dveří dole, a kde vyčnívá kořen Lieu (čínské vrby).«
