stačí. Vidím, že vaše duše se zase našla. Ale jak to bude nyní s jízdou?«
Indien ik mag de ilesch dragen, zoo rijd ik straks beter dan een offizier van het paardevolk — smím-li nésti láhev, tu pojedu ihned lépe než důstojník od jízdy.«
Dostal láhev, již zastrčil do kapsy; potom pomohli mu zase do sedla. Na to dostal na obě nohy provaz, jenž byl pod břichem koně ztuha napiat. Tím nabyl náležité pevnosti. Cítil to s velikým uspokojením a řekl vesele: »Zoo, nu is het goed. Wij worden rijden ais de stormwinden — tak, nyní je to dobré. Pojedeme jako vichřice.«
Slunce nepálilo; spíše bylo zde nahoře v pohoří dosti chladno a přes to vše kanuly mijnheerovi veliké kapky potu s čela. Nafukoval se jako narval, ale zůstal přece v dobré náladě.
»To prospěje znamenitě vašemu zdraví,« mínil Methusalem. »Pocením vyloučí se špatná, hustá krev.«
»Het bloed? Wordt mij dat niet zwak maken? Word niet de miltzucht, de tering en de berverte in mij binnen kruipen — krev ? Neseslabí mne to? Nevleze do mne spleen, úbytě a mrtvice?«
»Naopak! Dostanete jasnou a zdravou krev a bude vám pak mnohem lépe.«
Krajina stala se nyní úplně hornatou. Jeli temnými údolími, jež byla naplněna starým jehličnatým lesem; vpravo a vlevo následovaly plochy trávníků, nad nimiž holé skály k nebi trčely. Když projeli takovouto roklí, tu vystupovala silnice zase vzhůru, aby se závratné výše na druhé straně opět příkře dolů klesala.
