roztažený deštník a pušky křížem na zádech, na nichž visela torba. Neobsahovala dávno již různé druhy thé, a přece zacházel s ní s nevýslovnou pečlivostí, jakoby se v ní nacházely nenahraditelné skvosty.
»Ik heb alreeds langs geroepen en gepepen,« křičel na ně zdaleka. »Maakt snelst! Ik will ruiten — již dávno jsem volal a pískal. Dělejte rychle! Chci jeti.«
»Je dobře, jenom trpělivost!« odpověděl Bohumír. »Dostanete se záhy do sedla a snad ještě rychleji zase dolů.«
Zastavili u tlustého a snažili se dostati ho na koně, což nebylo lehkou úlohou při jeho váze a jeho neobratnosti.
Konečně seděl nahoře, ale jak! Methusalem mu radil, aby zavřel deštník, k čemuž však nepřistoupil, protože by, jak tvrdil, nepoznali jeho hodnost ti, jež snad cestou potkají. Deštník v levici a uzdu v pravici započal jízdu a to velice volným krokem. Přesto vše klouzal brzy sem a brzy tam, protože nestál pevně ve střemenech a stehna nepřitiskl, tak že uvázal uzdu za hrušku u sedla, jež byla velice vysoká, a přidržoval se jí pravou rukou. Kdyby byli gorillu na koně posadili, nemohlo býti její držení směšnější. Přes to vše mínil velice spokojeným tonem: »Zoo is het goed. Ik ben een bjzonder ruiter — tak je to dobře. Jsem výborný jezdec!«
Radostí z této obratnosti, již dle svého náhledu projevoval, učinil živý pohyb a ztratil střemeny. Kůň pro testoval proti tomuto nepokoji, zvednuv přední nohy a následkem toho svezl se mijnheer vzadu dolů. Zazněla
