»Škoda, přeškoda! Právě teď, kdy máme paštiky z jater a rýžový pudding!«
»Játrové paštiky a rýžový pudding?« křičel tlustý a v témže okamžiku stál jako svíčka zpříma uprostřed světnice.
»Ano, jídlo je přinešeno.«
»Het avondeten? Ik ga met; ik ga soedig net — večeře ? Jdu s vámi; jdu rychle s vámi!«
Uchopil Bohumíra za rameno a vlekl ho spěšně ze dveří, ačkoli se jeho zdřevěnělé nohy takovému spěchu vzpíraly. Tak se stalo, že se duše tlustého ze »záhrobí« zase vrátila a tento zázrak, toto vzkříšení mrtvého způsobila dvě jednoduchá, ale velice delikátní slova — paštika a pudding.
Druhého rána budil Bohumír zase. Nadporučík obstaral zatím výměnu včerejších koní za čerstvé, a Degenfeld vybral pro mijnheera silného valacha, jehož stáří dalo tušiti, že nebude tropiti již žádné mladické kousky. Posadili Aardappelenboscha do sedla a potom vodili koně po dvoře několikrát sem a tam. Ale on seděl nahoře tak děsně, že nemohl se takhle před lidmi objeviti; proto bylo usnešeno poslati ho napřed v nosítkách.
Když se tak bylo stalo, vyrazila společnost provázena přáním mandarina, který byl rád, že je prost tak vznešených hostů a zase pánem svého domu.
Cesta stoupala hned krátce za městem příkře vzhůru a sotva že urazili několik set kroků, potkali vracející se nosiče palankinu, kteří dle daného rozkazu složili mijnheera o kousek cesty dále uprostřed silnice. Měl
