rinovu, kam tvořili obyvatelé špalír. A přece bylo již tma, že bylo viděti sotva na několik kroků před sebe. Lucerny nesměly však býti dosud rozsvíceny, jelikož nebylo ještě k tomu dáno znamení.
Právě jako včera byly cestujícím pokoje vykázány. Tlustého musili odnésti do jeho pokoje, kde ho uložili do postele. Všecko dal s sebou dělati, aniž by byl jenom oči otevřel.
Vzhledem k všeobecné únavě objednal Degenfeld večeři na pozdější hodinu než včera. Každý chtěl si dříve trochu odpočinouti a tak se stalo, že se nikdo o mijnheera nestaral. Vždyť ho znali a věděli tedy, že to s umřením nemíní vážně.
Když byli potom všichni k večeři vyzváni, shledali se v pokoji k tomu ustanoveném. Chyběl jenom Aardappelenbosch i šel tedy Bohumír pro něho. Ležel ještě na posteli se zavřenýma očima jako dříve.
»Mijnheer, spíte?« tázal se cídič.
Žádná odpověď.
»Mijnheer, probuďte se!« prosil Bohumír, cloumaje jím. »Ik ben gestorven — umřel jsem, odpověděl Hollanďan žalostným tonem.
»Jste skutečně mrtev?«
»Ja, op mijn woord — ano, na mou čest!«
»Tedy musíme vás pohřbíti?«
»Ja, ik moet in de aard geleid worden — ano, musíte mne uložiti do země.«
